#9 Homolák
Vyhlídka pevného zdraví. Tak bych nazval devátou výpravu do zatopeného lomu nedaleko Berouna. Ano naším cílem se stal lom = při troše fantazie kopec opačným směrem.) Záměrem je vnést do symbolu slova “vyhlídky” širší rozměr, přinejmenším rozčechrat stereotyp či určitý zdřevěnělý zvyk vnímání zavedených významů slov jako jediné možné.
Zde mne vyvstaly slova mého učitele, charismatické bytosti srbsko-chorvatského sochaře, který mi v ateliéru často připomínal: “ nezapomeň si pravidelně odstupovat a nazírat na skutečnost z více úhlu, i zespodu, tak lépe porozumíš (v tomto případě) tvarům.” Vzhůru dolů, do lomu. Do krajiny modelované desítky let lidským úsilím, kam mne 30. října v promněňující se podzimní krajině přitahovalo nádherně třpytivě tyrkysové jezero. Neodolatelná příležitost si ověřit svou otužilost.
A tak na nosítka nakládám svého němého přítele, poměrně lehký výrobek z řady Salto - němý sluha. Po cestě k lomu mi v jinak slunném odpoledni pofukijící vítr připomíná blížící se listopad. Blíž a blíž jezeru se nebe rychle plní chomáčema mraku propichovanými světelnými meči slunečních paprsků. Na místě, v letních parnech obsazeném davy vláhy chtivými pražany, není ani noha. Tichem umocněný zážitek ve mne posiloval úžas, jenž jímal všechny buňky mého těla v náruči pískovo-šedavých odstínů vápencových stěn. Natěšený zároveň i obavou, z následujícího ponoru, opojený instaluji němého sluhu a vzápětí svlékám svršky odkládajíc je právě na tento praktický věšák. Vše v doprovodu dvou žen, tradičně spoza objektvu vždy přítomné Míšy a naší nezvykle přirozeně otužilé kamarádky Rún. S kulisou dramaticky antracitových mračen a s menším rozběhěm, skokem ze skalnatého břehu do chladné, temně tyrkysové, hloubky jezera, symbolicky uvádím v chod vyhlídku v lomu. . . . juchůůůů!!! . . . žbluňk!
